Září 2011

Kolem a kolem

14. září 2011 v 20:34 | Šumák
Omlouvám se za smazání článku, bylo to pro mě hodně soukromé a nechtěla jsem, aby na to někdo přišel.. Neměla jsem se z toho ani veřejně vypisovat..

Dneska fakt píšu soukromě.
Jsem ztrhaná. Už dva roky jsem neměla dovolenou. Pokud nepočítám týden v horách s tak bolavým kolenem, že jsem musela zůstat většinu času na pokoji a třech dnech v Jizerkách, zrovna když pršelo. V práci toho je hrozně hodně. A když přijdu domů, zapnu si opět počítač, že budu dělat do školy. Místo toho unaveně zevluju na internetu, hraju ptáčky na elektrickém drátě (na seznamu v rádoby logických hrách) a snažím se donutit soustředit se na knihu, která mi leží hned vedle monitoru. A do toho se doma všichni hádaj, tedy spíš máma. Tak strašně moc se těším, až se někdy odstěhuju. Nejradši bych odjela hned do Dakoty, kdyby K.s. nebyl (pravděpodobně) gay. Mám i vymyšlený, jak bych si tam zařídila čajovnu a všechno by bylo fajn. Jen tu krajinu moc nemusím.
Jedna z mých kolegyň v posledních týdnech zažívala docela krušné chvilky. Je jí asi padesát a od šestnácti let žije s tyranem. Před sedmi lety potkala někoho dalšího a nedávno sebrala všechnu sílu a odešla od manžela. Když jsem se jí zeptala, jestli se s novým přítelem vzájemně milujou a jestli je hodný, bez váhání odpověděla, že ano. Chtěla tedy požádat o rozvod. Jenže její milenec na ní strašně visel, až tak, že ji psychicky vysával. Její manžel mezitím jí i jejím dětem začal vyhrožovat, že je vydědí atd., pokud se nevrátí. Nakonec se tedy rozhodla vrátit se k despotickému, cholerickému manželovi, který jí tolik let týral. Teď doufá a já s ní, že se ten její manžel přeci jen chytne za nos a dá si na svoje chování pozor. I když pochybuju, že to vydrží.
Mrzí mě ale, jak se k ní její bývalý milenec chová. Vyhrožuje, že se zabije (což je hnusný vydírání) a nejhorší je, že řekl, že ji zničí. A stojí si za tím. Prostě se jí chce pomstít, přestože před čtrnácti dny byli ještě oba hrdličky. A to o něm předtím řekla, jak je hodný a že ho zná velmi dobře. Tak nějak mě děsí, jak se ti chlapi vůbec můžou předem poznat? Nejdřív je to s nimi všechno báječné, a pak se z nich vyklube toto.

Zvláštní to vztahy

11. září 2011 v 14:39 | Šumák

Sourozence si člověk nevybírá. Ani geny neurčují, jestli dva lidé (pokud to nejsou zrovna dvojčata) budou mít stejnou nebo aspoň vzájemně snesitelnou povahu. Mít sourozence znamená žít s člověkem často v jednom pokoji, o kterého byste jinak třeba ani kolo neopřeli. Vyrůstáte s ním, máte společné zážitky a často si k němu dříve nebo později vytvoříte i dobrý citový vztah.

Narodila jsem se o rok a osm měsíců později než moje sestra. Vtrhla jsem do rodiny a ohrozila její zaběhnuté jistoty. Ne nadarmo se říká, že starší na mladšího žárlí jenom proto, že existuje. Najednou tu byl i někdo jiný, kdo přitahoval pozornost rodičů a starší se na chvíli nechtěně odsunul na vedlejší kolej.

Jako malé jsme žily každá vlastním životem. Když jsem si hrála sama, ségra se mě snažila zlobit třeba tím, že do mě šťouchala. Moc jsme spolu nemluvily. Byl to ale zároveň můj ochránce. Jakmile jsem poprvé nastoupila do školky, vychovatelky mě nechaly uprostřed místnosti samotnou. Ostatní děti si hrály jinde a ke mně se nikdo nesměl přiblížit. Byla to asi jejich metoda, jak mě připravit na cizí prostředí. Jinak to doteď nechápu. Seděla jsem tam snad hodiny a brečela. Když se vychovatelky nedívaly, nenápadně ke mně ségra přiběhla a snažila se mě povzbudit. Jakmile ji spatřily, odehnaly ji a já byla zase ponechaná napospas. Další den už jsem mohla jít k ostatním dětem. Zamířila jsem samozřejmě hned za ségrou a byla vděčná za to, že tam je. Ona ve třetí školkovské třídě, já v první. Byla jsem na ni pyšná. Na ty tři roky vzpomínám vlastně nejradši, nebyly žádné povinnosti, jen jsme si celý den hrály. :)

Přesto jsme i nadále měly každá svůj svět. Ona mě občas poškrábala do krve, já jí pro změnu kroutila ruce. I později jsme se spolu bavily spíš na táborech, kde jsme nikoho jiného zezačátku neznaly. Také tam mi občas pomohla. Je dobře fyzicky zdatná, takže mi například beze slova vzala lyžáky a nesla je na kilometry vzdálenou sjezdovku. :) Byly jsme v tomhle směru semknutá dvojka a nám dvěma nikdo nemohl ublížit.

Z pohledu rodičů to ale vypadalo trochu jinak než v ostatních rodinách. Mluví se o tom, jak jsou rozmazlovaní právě ti mladší. U nás to bylo a je naopak. Nadržovala jí i babička, která měla ale tak jako tak nejradši našeho o patnáct let staršího nevlastního bratra (kterého jsme ani neměly možnost nikdy vidět). Proto jsem se jednoho dne rozhodla, že už budu rozumná a že se budu chovat jako dospělá. Bylo mi asi osm a nevěřila bych, že se to dá silou vůle tolik změnit. Bohužel se mi to tehdy docela povedlo, přestala jsem dělat vylomeniny, začala se tvářit vážně a pro jistotu jsem mluvila jen málo. Když nad tím přemýšlím, měla jsem být mnohem zlobivější. Stejně mi to nepomohlo a já bych si aspoň víc užila.

Nejdůležitější ale je, že ze ségry se za ta léta stala moje nejlepší kamarádka. Jsem vděčná za to, že ji mám. A doufám, že i za dalších x let se budeme navštěvovat, dělat společné výlety, hrát badminton a blbnout.

I když tenhle článek píšu dost pod vlivem burčáku - ségra, díky! :-)

Nový začátek

11. září 2011 v 12:57 | Šumák
Ha,

že by byl tohle můj nový blog, kde by mě nikdo neznal a kde bych si psala, úplně co chci? :-)
Možná je to fajn nápad.

I když podzim miluju, zvolila jsem veselé jarní barvy i motiv.

Jsem zvědavá, jestli to tu rozjedu :-)

Váš Šumák :)